Dopustil se profesor Martin Kovář, prorektor Univerzity Karlovy, plagiátorství?

Dopustil se profesor Martin Kovář, prorektor Univerzity Karlovy,  plagiátorství?

Marek Jandák, Tomáš Konečný a Ondřej Crhák

Prolog

Proč jsme si k publikaci našich výsledků vybrali právě blog časopisu Obscura? Zejména je tomu tak, protože se jedná o čistě studentskou platformu a my jsme na tento konkrétní problém plagiátorství přišli jako studenti FF UK. Byla zde možnost naše zjištění pouze předat pověřeným institucím a médiím a čekat. My jsme se ovšem rozhodli jinak. Publikací našich zjištění zde bychom rádi zdůraznili jakou sílu v sobě hlas studentstva má a zejména to, že se nemusíme bát ani profesorů či vysokých univerzitních funkcionářů a že můžeme svobodně upozornit na jejich zásadní pochybení, pokud jsou naše tvrzení podpořena fakty. Tímto děkujeme redakci časopisu Obscura a Spolku studentů historie za odvahu nám poskytnout prostor. Tento text nicméně není výsledkem práce zmíněné organizace, nýbrž se jedná o nezávislý počin jeho autorů, a rovněž není oficiálním prohlášením spolku jako takového. Doufáme, že tímto zjištěním přispějeme svým dílem k lepšímu plnění role, kterou univerzity mají ve společnosti zastávat.

Niže uvedený text byl zaslán příslučným univerzitním a fakultním orgánům i s přílohami, které zde z důvodu dodržení autorských práv neuvádíme. 

Zprávu si můžete stáhnout v pdf.

Plagiátorství ve světle akademických a právních předpisů

Plagiátorství neboli „Vydávání cizího literárního nebo jiného uměleckého nebo vědeckého díla za vlastní, popř. převzetí části cizí práce, bez uvedení použitých zdrojů.“ ( HAVLOVÁ, Jaroslava. Plagiátorství. In: KTD: Česká terminologická databáze knihovnictví a informační vědy (TDKIV) [online]. Praha: Národní knihovna ČR, 2003- [cit. 2018-11-17]. Dostupné z: <http://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=000014609&local_base=KTD>. Citováno dle prezentace zveřejněné na webu Filozofické fakulty Univerzity Karlovy: https://www.ff.cuni.cz/wp-content/uploads/2013/12/citovani_dr_drobikova_leto_2012.pdf.) je  „vedle úmyslného zcizení cizího díla a jeho vydávání za své také nedbalé citování či neúmyslné opomenutí citace použitého zdroje nebo neodborně provedená práce s původním textem, ať už v podobě nedostatečně provedené parafráze, či kompilace původního textu. Plagiátem lze tedy označit přebírání obsahu (ať již částečného, či úplného) při současném utajování jejich původního tvůrce“ (Tallová, Lydie. Literární plagiát v kontextu autorského práva a nekalé soutěže. In Acta MUP Právní ochrana duševního vlastnictví. 2015, 6, 2, str. 6. ISSN 1804-6932. Citováno dle odkazu na https://iforum.cuni.cz/IFORUM-8121.html.). Takové jednání se vyskytuje v několika formách, zejména jako plagiát, kompilát, parafráze, falzum a auto-plagiát. ( Dle https://iforum.cuni.cz/IFORUM-8121.html.)

Plagiátorství je přitom nepřípustné jak z hlediska akademického, tak z hlediska právního.

Z pohledu akademického je výchozím dokumentem Etický kodex Univerzity Karlovy. Ten již v první větě preambule uvádí, že „Univerzita Karlova [očekává] od všech členů své akademické obce, studentů a absolventů, od akademických a vědeckých pracovníků, stejně jako od svých ostatních zaměstnanců, vysoký standard etického jednání“. Veškerá činnost má být dle Etického kodexu „založena na úctě k pravdě, na svobodě bádání, na prověřování a čestném zveřejňování jeho výsledků“. Dále etický kodex uvádí, že k uplatňování „zásad, jež náleží k pilířům evropské kultury a jež platí bez ohledu na hranice národní či na členění vědních oborů, nezbytně patří čestné a poctivé jednání všech členů akademického společenství“.

V části I. článku 3. větě první Etického kodexu je uvedeno, že člen akademické obce „jedná charakterně a čestně, ve vší své činnosti se varuje nepoctivého a neetického jednání“. Obdobně platí, že „svým jednáním nedopouští ničeho, co by mohlo poškodit její dobré jméno v akademické obci i u nejširší veřejnosti“ (část I. článek 8.), a že vyučující „svým chováním jde studentům příkladem“ (část II., článek 2.). Zcela konkrétně pak plagiátorství upravuje část II. článek 13., který uvádí, že akademický a vědecký pracovník: „Pečlivě dodržuje zásady ochrany duševního vlastnictví, a to jak při vlastní práci, tak i při nakládání s tvorbou druhých, a dbá na uvádění správné afiliace výsledků vědní a tvůrčí činnosti. Nepřivlastňuje si výsledky práce druhých.“(Všechny odkazy na etický kodex viz Etický kodex Univerzity Karlovy v Praze, dostupné na https://www.cuni.cz/UK-5317-version1-eticky_kodex_uk.pdf.)

Ten z vyučujících, který se dopouští uvedeného jednání, porušuje zásadním způsobem ve všech citovaných ustanoveních Etický kodex Univerzity Karlovy. Takové jednání neodpovídá vysokým standardům etického jednání, není založeno na úctě k pravdě, je nečestné, nepoctivé, neetické, poškozuje dobré jméno Univerzity Karlovy i jejich pracovišť, na kterých působí, není rovněž jednáním, které by bylo příkladným pro studenty, a v jeho důsledku nejsou dodrženy zásady ochrany duševního vlastnictví, neboť jsou jím přivlastňovány výsledky práce druhých.

Jelikož se toto jednání odehrává na půdě Filozofické fakulty, je nutno vzít v potaz rovněž její vnitřní předpisy. Takovým předpisem je zejména Opatření děkana č. 2/2010 nazvané Etika vědecké práce (Dostupné na: https://www.ff.cuni.cz/2010/04/opatreni-dekana-c2-2010-etika-vedecke-prace/). V něm je zcela jasně uvedeno: „Dodržování etiky vědecké práce je povinností všech členů akademické obce a týká se všech úrovní výzkumu: od studentských prací v seminářích po vědecké monografie a náročné týmové projekty. Zvlášť naléhavý je tento požadavek v dnešní době, kdy se akademická sféra potýká s problémy tzv. plagiátorství v daleko větší míře než dříve.“ (čl. 1 Opatření děkana). Za porušení zásad eticky vědecké práce považuje Opatření děkana zejména „úmyslné pochybení: porušení autorských práv formou odcizení, resp. přisvojení si autorského díla, myšlenky, formulace či dat (běžně označováno jako „plagiátorství“)“ ([l. 3 písm. c) bod 2 Opatření děkana].

Uvedené plagiátorství je pak označeno za „nesmírně vážné etické poklesky, které je nutné adekvátním způsobem postihovat“ (poslední věta v čl. 3 Opatření děkana). Následně je podrobně uvedeno, co vše je za plagiátorství považováno (čl. 4 Opatření děkana).

V rovině právní je nutno vzít v potaz, zda nedošlo k porušení autorských práv dle autorského zákona (ustanovení § 105a zák. č. 121/2000 Sb.), tedy ke spáchání správního deliktu či dle trestního zákoníku (ustanovení § 270 zák. č. 40/2010 Sb.), tedy ke spáchání trestného činu. V rovině občanského práva pak dochází k porušování dobrých mravů, nemajetkové újmě, případně ke škodě (Hlava III části čtvrté zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, zejména ust. § 2951 odst. 1).

Odhalování plagiátorství jako metodologický problém

Základním úkolem, který jsme si stanovili během předběžného zkoumání materiálu, bylo prověřit, zda je zkoumaný případ nestandardního citování prof. Kováře jednorázovým selháním jinak svědomitého vědce, nebo zcela záměrným a systematickým stylem práce, jehož dlouhodobým cílem bylo navodit mylný dojem, že autor prováděl velké množství původního výzkumu. Zároveň jsme si kladli otázku, jak takové případné jednání dokázat. Od počátku pro nás bylo velmi snadné poukázat na jednotlivé případy podezření na plagiátorství v monografiích Anglie posledních Stuartovců 1658–1714 (KOVÁŘ, Martin. Anglie posledních Stuartovců 1658-1714. Praha: Karolinum, 1998.) a Stuartovská Anglie (KOVÁŘ, Martin. Stuartovská Anglie: Stát a společnost v letech 1603-1689. Praha: Libri, 2001.) od profesora Martina Kováře. Zásadním problémem, kterému jsme čelili, však bylo, jak posoudit rozsah plagiátorství v  těchto dvou monografiích o celkovém rozsahu 632 stran (272 + 360 s.) při konfrontaci s anglickojazyčnou publikací The Stuart Age (COWARD, Barry. The Stuart age: a history of England 1603-1714. New York: Longman, 1994. Poprvé vyšlo v r. 1980.) od Barryho Cowarda čítajícím 562 stran, z něhož zplagiované části pocházely. Z praktického hlediska jsme považovali při zpracování této zprávy za nadbytečné detailně popsat všechna dílčí zjištěná pochybení vztahující se k práci Barryho Cowarda ze strany Martina Kováře. Rozhodli jsme se proto analyzovat problém metodou sondy na dvou základních rovinách, které nám umožňují detailně ověřit povahu pochybení ve vzorcích textů a na základě metadat informovaně odhadnout jejich rozsah v obou publikacích jako celcích:

1. Text. Naše analýza detailně představuje dvě ukázky konfrontující Cowardův originál a Kovářův plagiát. Jeden příklad pochází z knihy Anglie posledních Stuartovců a druhý z publikace Stuartovská Anglie. Oba jsou srovnány s analogickou kapitolou práce The Stuart Age. Na této rovině lze detailně prozkoumat charakter pochybení jakého se Martin Kovář mohl dopustit na nejzákladnější úrovni vědecké práce.

2. Metadata. Pojem metadat je v současné době spojován především s výpočetní technikou, ale lze jej využít i v souvislosti s knižní produkcí. Metadata jako „data o datech“,  ve vědeckých publikacích znamenají zejména o poznámkové aparáty, rejstříky či seznamy literatury. Z míry podobnosti metadat u dvou různých publikacích jde proto vyvodit také míru podobnosti titulů jako takových navzájem. V praxi to může znamenat například, že se v rejstříku ve dvou publikacích budou opakovat ve stejném pořadí stejná jména či místní názvy, což by v takovém případě indikovalo podobnost obsahu textů jako celků. Pravděpodobnost, že by byla vysoká míra takové shody u dvou titulů různých autorů náhodná je velmi nízká, a to i ve velmi specifických vědeckých tématech. Důkaz spočívající na metadatech  musí být interpretován v souvislosti se zjištěními v dílčích sondách provedených konfrontací částí textu a bližším porovnáním shody na úrovni jednotlivých poznámek pod čarou.

• Poznámkový aparát. V této části jsme vybrali jednu kapitolu z Kovářovy práce Anglie posledních Stuartovců (1998; 10. kap., s. 203–226), kde jsme již odhalili pochybení provedením sondy, a konfrontovali jsme celý její poznámkový aparát s příslušnou částí textu Barryho Cowarda (s. 395–425). Z této analýzy bude lépe zřetelný rozsah pochybení v dané kapitole a také specifické způsoby práce, které Kovář užíval při výstavbě textu.
• Rejstřík. Jak práce Stuartovská Anglie (2002), tak její nepřiznaný originál The Stuart Age, jsou opatřeny rejstříkem. Ačkoli se v případě práce Martina Kováře rejstřík omezuje pouze na jmenný seznam, umožňuje základní porovnání frekvence výskytu totožných zmínek jednotlivých položek v obou pracích. Ačkoli samotný překryv rejstříkových záznamů není přímo důkazem plagiátorství, výskyt značné shody u odkazů na ojediněle zmíněné historické aktéry lze považovat za nepřímý důkaz o převzetí cizí práce. Je velmi neobvyklé zmiňovat při vlastním výzkumu zcela totožné ilustrační příklady nebo mimochodem zmíněné souvislosti.

V závěru naší práce na této zprávě jsme objevili další Kovářova pochybení ve vztahu k citování z Cowardovy práce v Kovářově článku z roku 2017 (viz níže). Při přezkoumávání tohoto článku jsme užili stejného postupu při analýze úryvku z textu a poznámkového aparátu jako u dvou zmíněných monografií.  

Při porovnání ukázek textů jsme pro větší přehlednost zvýraznili veškerá vlastní jména, číslovky a názvy různých textů tučným písmem. Specificky jsme pak zvýraznili u obou autorů ty části z přímých citací pramenů a literatury, jež se u nich shodují.  

Při analýze poznámkového aparátu jsme vyznačili poznámky obsahově shodné jak v Cowardově, tak v Kovářově textu žlutě. Ve shodných poznámkách jsme tučně vyznačili jména autorů a čísla stran. Zeleně jsou u Kováře vyznačeny správně provedené odkazy na Cowardovu práci. Žlutou barvou je také vyznačena shoda v analýze rejstříku. Hranaté závorky jsou naše.

 

Text

Tabulka č. 1.

 

Ze srovnání jasně vyplývá, že texty se do detailu shodují. Totéž platí o poznámkových aparátech. Je třeba zdůraznit, že Martin Kovář neuvedl, že ve svém textu cituje z vědecké publikace, jak měl za povinnost. Pokud by Kovář chtěl výše uvedenou pasáž ve své odborné, recenzované publikaci tímto způsobem uvést, musel by ji citovat v uvozovkách a na jejím konci uvést, že je autorem textu Barry Coward.  Profesor Kovář Cowardovo autorství však zatajil a namísto správné citace pouze opsal odkazy na literaturu, které před ním citoval Coward, aby vzbudil dojem, že se jednalo o jeho původní výzkum a nikoliv o pouhý překlad Cowardova díla. Toto utajování se promítlo také do seznamu literatury, kde Cowardovu práci, vůbec neuvádí  (příloha č. 3). Nezapomínejme, že je velký rozdíl, mezi tím, když někdo nastuduje tisíce stran odborné literatury a historických pramenů, své poznatky třídí, analyzuje a tvůrčím způsobem vytváří vlastní interpretaci historie a pouhým opsáním práce druhého.

Je potřeba odlišit standardní překlad od plagiátorského překladu, který tvoří jakýsi specifický žánr. Odhlédneme-li od toho, že plagiátorský překlad je v rozporu s etickými normami a zpravidla i autorským zákonem, můžeme definovat jeho základní rysy tak, že s překládaným textem pracuje “kreativně”: zkracuje ho či do něho vkládá nové prvky, což by u standardního překladu nebylo představitelné. Příkladem může být, že prof. Kovář zřejmě ze stylistických důvodů vypustil Cowardovu první krátkou zmínku o Swiftovi či hned první věta celého srovnání, která je u prof. Kováře silně inspirována Cowardovým textem, avšak přidává za ní novou poznámku pod čarou (č. 5), která čtenáře upozorňuje na související práci o anglickém tisku J. Sutherlanda (příznačné je, že z ní necituje konkrétní stranu, pouze uvádí, kolik stran tato práce má). Jak si přiblížíme níže na příkladech u analýzy poznámkového aparátu Kovářovy kapitoly, z níž pochází citovaný úryvek, tato kapitola není souvislým překladem, ale plagiátorským překladem přerušovaným a doplňovaným o různé texty a jiné poznámky jiného původu než je práce Barryho Cowarda. Přesto, jak naznačuje příklad poznámky č. 5, ani originální odkaz na literaturu někdy nemusí znamenat originální text.

Tabulka č. 2.

 

Dvojice výše znázorněných ukázek porovnává originál Cowardovy syntézy s textem monografie prof. Kováře Stuartovská Anglie, jež je v mnohém rozšířenou verzí jeho předchozí práce Anglie posledních Stuartovců. Nehodláme se zde nyní zabývat otázkou autoplagiátu, třebaže dvojí vydání téhož textu různými nakladateli může být přinejmenším eticky sporné. Dva uvedené odstavce se vyznačují úplnou shodou s výjimkou dvojice údajů – konkrétně částí souvětí, uvozeného poznámkou 11, které ukazují na vlastní autorův vklad do jinak doslovně přeloženého plagiátu, a dále připsání vlastního na konci prvního odstavce o ohrožení pozic odpůrců reforem. Skutečnost, že v české verzi uvádí autor jiný číselný údaj (3 894 v. 3 849) lze považovat spíše za překlep či nedostatečnou kontrolu – absence jakéhokoli odkazu na zdroj číselného údaje znemožňuje jinou interpretaci odlišného čísla. Za zmínku konečně stojí fakt, že v českém znění přebírá prof. Kovář nejen původní text, ale často zachovává stejné pořadí vět i kolísavý způsob časových údajů (1611; 1603-04, v druhém případě ve stylu datace, která není v českém prostředí běžnou). Odkaz na Cowarda opět v seznamu použité literatury chybí  (příloha č. 6).

 

Metadata

Poznámkový aparát

Tabulka č. 3.

 

Nejvíce patrným zjištěním výše uvedeného srovnání části poznámkových aparátů v pracech Barryho Cowarda a Martina Kováře je v mnoha detailech až chirurgicky přesná shoda v 32 z celkových 34  (94 %) po sobě jdoucích poznámek z části Cowardova textu, z níž Kovář vycházel. Z celkového počtu Kovářových poznámek 79 v celé kapitole těchto 32 identických s Cowardovou prací představuje 40,5 %. Původ zbylých Kovářových poznámek  v této kapitole ve smyslu, zda se jedná o výsledek původního výzkumu či byly tyto poznámky z nějaké části opsány z nám neznámého díla, jsme nezkoumali. Vzhledem k povaze zjištěných pochybení ve vztahu ke Cowardově práci se nabízí i druhá alternativa jako možná, nicméně jakýkoli soud v tomto směru není možný bez dalšího prověření.

Ze srovnání vyvozujeme závěry na úrovni textu i metadat, poněvadž jsou zde důležité oba tyto aspekty zkoumaných poznámkových aparátů:

1) Na rovině textu došlo k opsání téměř celé zkoumané části Cowardova poznámkového aparátu, což považujeme za nesmírně závažný a neobyčejně troufalý způsob plagiátorství.
2) Na úrovni metadat rozptýlení plagiovaných poznámek pod čarou ve shlucích napříč celou zkoumanou částí Kovářova poznámkového aparátu indikuje především to, že plagiátorství zde nebylo nedbalostí ale systematickým způsobem výstavby textu a že vydávání výsledků Cowardovy práce za své na tomto místě prokazatelně hrálo páteřní roli. Abychom s jistotou mohli zjistit, zda a popřípadě do jaké míry se podobná pochybení nestala systematicky i v jiných kapitolách Kovářových knih z let 1998 a 2002, bylo by zapotřebí další šetření. Nicméně na základě současných zjištění lze tuto možnost označit za pravděpodobnou a letmý pohled kupříkladu do bezprostředně předcházejících stran, kde je v poznámkovém aparátu rovněž shoda by tuto domněnku podporoval. (Srov. Kovář /1998/, s. 198–202 a Coward, s. 389–394.)

Rejstřík

Tabulka č. 4

 

 

Srovnání zvoleného úseku rejstříku – konkrétně písmene F, které v případě Cowardovy syntézy bylo redukováno pouze na rejstřík jmenný, jak svůj tituluje Kovářova práce – ukazuje vysokou míru shody. Z celkem 27 jmen, které pod tímto písmenem nalézáme v rejstříku monografie Stuartovská Anglie, se jich v Cowardově rejstříku vyskytuje 19 jmen shodných. Celkem 8 nespárovaných odkazů z jmenného rejstříku se bez výjimky věnuje epizodním postavám, zmíněným nikoliv coby aktérům dějů, ale spíše v rámci výčtu více jmen.

Samozřejmě ze samotné shody údajů ve jmenném rejstříku nelze jednoznačně vyvozovat fakt, že zřejmě došlo ke spáchání plagiátorství. Zejména je třeba si uvědomit, že jména klíčových aktérů se musí shodovat. Proto se pozornost se srovnání zaměřila na aktéry nižšího významu, jež se v obou pracích vyskytují zcela ojediněle. Nejenom, že v obou monografiích došlo k výběru těch samých ilustračních jmen k určitým příkladům, což upoutá pozornost, ale ve většině případů byla jména zmíněna nejen ve stejném kontextu, ale přímo ve stejné větě. Pro účely srovnání došlo k srovnání je zde dána tabulka srovnávající kontext výskytu ojedinělých odkazů:

Tabulka č. 5

Martin Kovář a plagiátorství dnes

Kovářova pochybení v publikacích z let 1998 a 2001 jsou velmi závažná a týkají se akademických prací, které mu vydláždily cestu k 15 letům působení na postu ředitele Ústavu světových dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (2002–2017), přesto zde vyvstává otázka, jak tato pochybení dnes vypovídají o Martinu Kovářovi jako o vědci, vysokém funkcionáři UK (prorektor a člen vědecké rady) a avizovaném poradci ministra zahraničních věcí ČR. Shodou okolností se Martin Kovář v loňském roce vrátil k tématu Anglie v době panování rodu Stuartovců v kapitole „Jakub I. Stuart (1566–1625)“, která je součástí kolektivní monografie Lidé a dějiny: K roli osobnosti v historii v multidisciplinární perspektivě (BÁRTA, Miroslav a Martin KOVÁŘ. Lidé a dějiny: k roli osobnosti v historii v multidisciplinární perspektivě. Praha: Academia, 2017.), jejímiž editory byli Miroslav Bárta a právě Martin Kovář. Sám Martin Kovář v poznámce pod čarou ke vzniku článku píše:

„Když jsem se před patnácti lety loučil – s nadsázkou řečeno – s pozdně tudorovskou, stuartovskou a raně hannoverskou Anglií (Velkou Británií) a chystal se vykročit k novým badatelským výzvám, věděl jsem velmi dobře, že za sebou nechávám jeden dluh, jednu nenaplněnou ambici a jednu touhu, totiž touhu napsat biografii […] krále Jakuba I. Stuarta […]. Proto jsem se rozhodl využít této příležitosti a sepsat alespoň krátký text, který můj výše zmíněný „dluh“ sice nesmaže úplně, ale trochu přece jen ano.“ (Lidé a dějiny, s. 257, pozn. č. 34.)

Také zdůrazňujeme, že: „Tato kapitola vznikla v rámci univerzitního programu PROGRES: historie – Klíč k pochopení globalizovaného světa.“ (Lidé a dějiny, s. 257, pozn. č. 33.)  Webové stránky PROGRESu navíc uvádějí jako prvního ze „špičkových odborníků v dané oblasti“ zodpovědného za výše uvedený program právě Martina Kováře. Z toho vyplývá, že daná kapitola vznikla jako inovativní vědecká práce z univerzitních peněz a Martin Kovář hrál významnou roli při jejich rozdělování.

Provedli jsme sondu ze samého začátku vlastního textu (za úvodem) Kovářovy kapitoly a porovnali ji s příslušnou pasáží v již několikrát zmíněné publikaci Barry Cowarda. Dále jsme všechny Kovářovy odkazy na literaturu uvedené v závorkách v textu seřadili, očíslovali a porovnali s poznámkovým aparátem Barryho Cawarda již známým způsobem. Cílem bylo zhodnotit, kam se posunuly za uplynulých 15 let metody práce prof. Kováře.

 Tabulka č. 6

Začátky zkoumaných kapitol v obou  dílech se ve své výstavbě textu velmi podobají. Kovář popisuje pro potřeby svého textu informaci o smrti Alžběty I. a prohlášení Jakuba VI. Stuarta jejím nástupcem poněkud odlišně od Cowarda, avšak základní sdělení i výstavba textu zůstává. Nepřiznaná závislost Kovářova textu na Cowardovi je následně velmi zřetelná kvůli přímé citaci stejného pramene. Ve zkrácené podobě totiž na stejném místě v textu cituje Kovář totožný pramen jako Coward (Tanner, s. 220 – v obou pracech pozn. č. 1.) Dále v obou textech následuje poukaz na nespokojenost významné části poddaných na konci vlády Alžběty I. a problém jejícho nástupnictví.  Prof. Kovář se zde opět vyjadřuje o něco více popularizačním jazykem tutéž myšlenku co Coward. Následující informace se v obou textech se týká nejistoty možného nástupnictví Jakuba VI. Stuarta na anglický trůn a dobového komentáře Thomase Wilsona. Kovář zde znovu parafrázuje a upravuje si formu informace pro své účely, nicméně hlavní sdělení zůstává stejné a se také odkazuje na stejný zdroj jako Coward (Fisher, s. 5). Další sdělení v obou zkoumaných pracích se týká názorů odpůrců nástupnictví Jakuba VI. Stuarta v Anglii. V tomto případě již nejde o parafrázi ale spíše o plagiátorský překlad, kde se shoda blíží doslovnosti. Totéž platí i o informacích týkajících se role Roberta Cecila a problému nástupnictví „od padesátých let 16. století“. Poslední věta z uvedeného úryvku Kovářova textu naopak není doslovným překladem ale shrnutím posledních tří Cowardových vět z druhé ukázky. Opět je zde nejvíce patrná shoda v poznámkovém aparátu, kde je reprodukován Cowardovův komplexní odkaz na literaturu (Willson 1956; opačný názor viz Wormald 1983; srov. Munden 1978a).

To bylo v krátkosti srovnání pasáží ze samého začátku 4. kapitoly monografie Barryho Cowarda s prvními stranami hlavního textu Kovářovy kapitoly v kolektivní publikaci vydané roku 2017. Oproti výše zkoumanému úryvku z Kovářovy knihy z roku 1998 je zde pouze o něco vyšší podíl volnějších parafrází bez správného uvedení zdroje a o něco méně doslovného plagiátorského překladu. Na úrovni textu zůstaly metody Kovářovy práce nezměněny. Dále provedeme komparaci celého poznámkového aparátu.

Tabulka č. 7

 

Při porovnání dříve uvedené analýzy části poznámkového aparátu z Kovářovy knihy z roku 1998 a celého poznámkového aparátu jeho kapitoly v kolektivní monografii z roku 2017 nalezneme velmi silnou kontinuitu. Lze jen konstatovat, že metody Martina Kováře při přivlastňování výsledků díla Barryho Cowarda se změnily pouze kosmeticky. Ve zkoumaném vzorku z roku 1998 bylo 40,5 % poznámek opsaných z Cowardovy knihy v roce 2017 celá Kovářova kapitola obsahovala dokonce 45,7 % (32 ze 70)  poznámek z té samé Cowardovy knihy. Kovář se na tuto práci v kapitole (2017) odkázal ještě navíc čtyřikrát správným způsobem, což jen podtrhuje neobyčejný význam této publikace na celou jeho akademickou kariéru.

Martin Kovář v knize z roku 1998 opsal 32 z 34 (94 %) po sobě jdoucích poznámek z Cowardova textu, v kapitole z roku 2017 (tabulka č. 7) to bylo 32 ze 61 (52,4 %), což znamená, že v druhém případě si více vybíral, které části Cowardova textu bude plagiovat. Z předcházejícího srovnání ukázek z textů rovněž vyplývá, že Kovář měl v roce 2017 větší sklon neopisovat slovo od slova ale spíše parafrázovat při stejném systému uvádění zdrojů. Zmíněná data činí jeho jednání o něco méně očividným, ale jeho podstata zůstává stejnou.

 

Závěr

Hlavní zjištění

Cílem naší zprávy bylo předběžně zjistit závažnost a rozsah pochybení ve vztahu k etickým a právním normám při citování díla Barryho Cowarda v pracech Martina Kováře o novověké Anglii. Zdůrazňujeme, že tato zpráva se týká Kovářových pochybení pouze ve vztahu k jediné publikaci v anglickém jazyce. Výše odhalený styl práce založený na přivlastňování si výsledků práce Barry Cowarda ve zkoumaných ukázkách vznáší důvodné podezření, že stejného jednání se profesor Kovář mohl dopouštět i ve vztahu k dalším dílům jiných autorů. V tomto směru doporučujeme další šetření a upozorňujeme, že prof. Kovář měl sklon plagiovat starší literaturu, tudíž užití novějších programů na odhalování plagiátorských praktik nemusí být v tomto případě účinné.

Srovnání některých pasáží případů opisování z Cowardovy práce v Kovářových knihách z let 1998 a 2001 (tabulka č. 1 a 2) demonstrovalo povahu, s jakou Martin Kovář překládal či parafrázoval bez náležitého uvedení zdroje. Analýza jedné z kapitol první Kovářovy zkoumané knihy (1998; tabulka č. 3) odhalila, že zde ve velkém rozsahu opisoval text Cowardova poznámkového aparátu. Dalším zjištěním právě na základě poznámkového aparátu bylo, že tato praxe nebyla jednorázovým selháním, ale její povaha byla systematická. Toto zjištění navíc podporuje i analýza rejstříku druhé Kovářovy  monogfrafie (2001; tabulky č. 4 a 5). Porovnání rejstříků u písmene F zjistilo výraznou shodu, což samo o sobě není silným indikátorem plagiátorství, ale následné zkoumání méně frekventovaných shodných jmen odhalilo, že se ve většině případů vyskytují ve stejném kontextu a také v totožných větách u obou autorů. Tuto skutečnost jsme doložili citací řady kratších zplagiovaných textů, v nichž se málo frekventovaná jména z rejstříku vyskytovala. Podrobná povaha jednotlivých pochybení v plném rozsahu u obou publikací může být předmětem dalšího šetření, ale fakt, že se jednalo o pochybení systematická a do velké míry přítomná v obou publikacích prokazuje již naše zpráva.

V závěru přípravy naší zprávy jsme přezkoumali také Kovářovu kapitolu o Jakubu I. Stuartovi v kolektivní monografii Lidé a dějiny (2017). V obecné rovině jsme zjistili, že se zde Kovář dopouštěl systematicky obdobných pochybení jako ve svých dřívějších publikacích. Hned na počátku této kapitoly jsme vypracovali sondu do textu a z jejího srovnání z Cowardovou publikací vyplývá, že se zde Martin Kovář dopouštěl parafrází a překladu Cowardova textu bez řádného uvedení zdroje a navíc opisoval i jeho poznámkový aparát. Pro srovnání v sondě do poznámkového aparátu monografie z roku 1998 (tabulka č. 3) bylo 40,5 % poznámek opsaných z Cowardovy knihy a v roce v roce 2017 celá Kovářova kapitola obsahovala dokonce 45,7 % (32 ze 70; tabulka č. 7) opsaných poznámek z Cowardovy práce.

Z toho vyplývá, že profesor Martin Kovář se ve svých publikacích z let 1998, 2001 a 2017 opakovaně a systematicky zřejmě dopouštěl plagiátorství. Toto jsme prokázali podrobně na rovině srovnání textů a na šíři této praxe upozornila naše analýza metadat (poznámkový aparát a rejstřík).

Systémové aspekty v pozadí případu Martina Kováře

„Podvody jsou při získávání VŠ diplomů nepřijatelné a nepřípustné. Vysoké školy proti podobným nešvarům systematicky úspěšně bojují, jsem rád, že se za poslední roky vyvinuly systémy a postupy, které podvodníky úspěšně odhalí. [...]V tomto ohledu musíme neustále apelovat na etiku a akademická pravidla a na edukaci studentů při přípravě a řádném citování závěrečných prací.“

Tomáš Zima, rektor Univerzity Karlovy

(Text celého vyjádření)

Odebrat titul magisterskému absolventovi  může být nepříjemné, avšak důsledně postupovat v obdobných případech i vůči osobám v nejvyšších pozicích na univerzitě vyžaduje skutečnou odvahu a charakter. Jsme přesvědčeni, že všem v naší společnosti by mělo být měřeno stejným metrem a funkce, a to zejména akademická, by měla jejího držitele zavazovat k „vysokým standardům etického jednání“, jak to vyžaduje i etický kodex UK, ale neměla by sloužit opačně jako ochrana před důsledky vlastního neetického, ba protiprávního jednání. Není přípustné, aby  kariéra profesora, prorektora a avizovaného poradce ministra zahraničních věcí byla vybudována na lži. Takové jednání nejen dává špatný příklad studentům a studentkám univerzity, ale zároveň zásadním způsobem poškozuje dobré jméno univerzity v očích veřejnosti.

Cowardova práce  patrně vznikla jako přehledová publikace spíše systentického, nikoli objevného vědeckého charakteru, tedy něco ve smyslu učebnice. Výrazná část kariéry prof. Kováře je založená na jejím opisování. Je to jasný signál o nevalné odborné úrovni dotyčného, ale také o selhání lidí na vedoucích pozicích. Například se zde jedná o selhání historiků, kteří těmto pracem dělali recenzenty. Knihu Anglie posledních Stuartovců (1998)recenzovali profesoři Aleš Skřivan a Josef Opatrný  a v případě Stuartovské Anglie pak opět prof. Aleš Skřivan. Také lze říci, že zde selhali kolegové Martina Kováře z Ústavu světových dějin, kteří toto konání nebyli schopni  odhalit, či na něj neupozornili. Zarážející je rovněž fakt, že Kovářova kapitola v kolektivní monografii Lidé a dějiny (2017) odkazuje výhradně na velmi zastaralou literaturu, přičemž v poznámkách není ani jeden titul, který by vyšel po roce 1994. I kdybychom nebrali zřetel na problém plagiátorství, výhradní užívání zastaralé literatury by takový článek mělo automaticky diskvalifikovat jako vědeckou publikaci hodnou vydání za podpory programu PROGRES. To, že se tak nestalo, je možné interpretovat jako selhání rady programu PROGRES.

 V neposlední řadě nám tato kauza ukazuje, že neprofesionalita se dotýká i akademického světa. Jakožto členové akademické obce Filozofické fakulty UK musíme spolknout hořkou pilulku a přijmout, že i na naší domovské instituci je tato neprofesionalita přítomna.

Důsledky dle akademických a právních předpisů

Ve světle předkládaných důkazů máme za prokázané, že došlo k opakovanému a rozsáhlému porušení etického kodexu Univerzity Karlovy ve všech uvedených bodech a stejně tak k závažnému porušení Opatření děkana Filozofické fakulty o etice vědecké práce.

Žádáme proto všechny příslušné orgány, aby se touto situací zabývaly. Zejména děkana Filozofické fakulty, proděkanku pro vědu, dále vědeckou radu a akademický senát fakulty. Vzhledem k rozsahu celé věci a ke skutečnosti, že dotčený je rovněž prorektorem Univerzity Karlovy, předkládáme tato zjištění rovněž rektorovi a akademickému senátu univerzity. Požadujeme, aby v případě, že bude plagiátorství potvrzeno, byla akademická obec seznámena s důsledky, které z toho pro dotyčného vyplynou.

Z hlediska občanského práva pak apelujeme na to, aby o celé věci byli informováni autoři, jejichž práva mohla být zjištěným plagiátorstvím dotčena, aby mohli uplatnit případná práva vzniklá ze způsobené nemajetkové či jiné újmy.

Dále uvádíme, že podle současného znění zákona o vysokých školách (zák. č. 111/1998 Sb.) by za takového jednání následovalo řízení o odebrání titulu, vzhledem ke stanoveným lhůtám (3 roky, resp. 5 let u docentury) však již nelze toto řízení zahájit. Uvedená regulace však jasně ukazuje závažnost jednání, neboť dle tohoto zákona „Akademičtí pracovníci jsou povinni dbát dobrého jména vysoké školy.“ (§ 70 odst. 1 věta poslední zák. č. 111/1998 Sb.). Takovým jednáním je však univerzita a její dobré jméno poškozováno.

 

Epilog: Proč my? A proč nyní?

Abychom předešli spekulacím o pozadí vzniku této zprávy, rozhodli jsme se jej v krátkosti rekapitulovat. Toto shrnutí považujeme za jakýsi osobní dovětek k samotné zprávě.  Tématem neetických praktik v odborné práci se již zabýval Marek Jandák, který ve své recenzi na knihu Katastrofa křesťanů  odhalil fakt,  že se jeden z jejích autorů, Michal Řoutil v menší míře a v méně závažném charakteru dopustil podobného jednání. (Viz Dějiny a současnost, 9/2018, s. 49.) Fámy o plagiátorství Martina Kováře kolovaly mezi studenty léta. Toto veřejné tajemství nadnesl Markovi Jandákovi poprvé Ondřej Crhák v srpnu 2018. Zde se poprvé zrodila myšlenka přezkoumat tato tvrzení a popřípadě s nimi vyjít na veřejnost. Impulsem k práci na samotné zprávě byl kritický článek Ondřeje Crháka z 30. října 2018 Brežněvovská stagnace, který vyšel na tomto blogu. Po jeho zveřejnění Marek Jandák požádal Ondřeje Crháka o informace, z jakého titulu Martin Kovář údajně opisoval, následně oba společné po letmém zkoumání zjistili, že Kovářova publikace Anglie posledních Stuartovců 1658–1714 a kniha Barryho Cowarda The Stuart Age, obsahují totožné pasáže v textu i v poznámkového aparátu.

Po tomto zjištění Ondřej Crhák kontaktoval Tomáše Konečného, který se novověkou Anglií zabývá a v rámci běžné rešerše k své diplomové práci si v průběhu akademického roku 2015/2016 povšiml totožných pasáží v Kovářově habilitaci Stuartovská Anglie. Stát a společnost v letech 1603–1689 s Cowardovou předlohou. Tomáš Konečný však jako tehdejší student semináře novověkých dějin Ústavu světových dějin chtěl nejdříve počkat až dostuduje, než vyjde s takto závažnými zjištěními týkajících se prof. Kováře, v té dobře ředitele zmíněného ústavu, navíc nepředpokládal, že se jedná o plagiátorství takového rozsahu. To, vedle našeho odporu k plagiátorství na naší univerzitě, je důvodem, proč přicházíme s odhalením plagiátorství v publikacích, které vyšly v letech 1998 a 2001, až nyní. Dobu pro zveřejnění považujeme za obzvláště příhodnou ve světle nedávného objevení a potrestání plagiátorství na Univerzitě Karlově.